Vzpomínky mistrů světa: Parádní atmosféra, pochvala organizace i poznávání na ulici

Článek navazuje na text Patnáct let od zisku titulu mistrů světa v Plzni. Zlatý mužský tým měl výraznou plzeňskou stopu.

Petr Šulan: Vyhrát jakékoliv MS je samozřejmě pro sportovce ten nejhezčí zážitek. V souvislosti s mistrovstvím v Plzni si vzpomenu hlavně na fanoušky. Na hokejbal běžně nechodí tolik diváků, ale tehdy byly návštěvy fantastické. Fanoušci a atmosféra jsou pro mě jedna z nejlepších a nejsilnějších vzpomínek. Co se týče oslav, tak si jako první vybavím, jak jsme po zápase naskákali do vířivky. Měli jsme šatnu plzeňských Indiánů, to jsem u nich ještě nepracoval. Tam jsme po sobě lili šampaňské a užili si to, jak se patří. Jeli jsme také po titulu okolo plzeňského náměstí, tam ale na rozdíl od Staromáku, kde jsme teď slavili titul mistrů světa v hokeji, nikdo nebyl (úsměv).

Martin Výborný: Vzpomínky už jsou kusé. Paradoxně mám největší vzpomínku na mistrovství ve fotce s mojí dcerou, které byly necelé čtyři roky. Ta mi mistrovství připomíná. Potom se vybaví i nějaké detaily, ale moc jich není. Hrával jsem tehdy hokej za Skalici, odkud jsem se uvolnil a jezdil na víkendová soustředění. Byl jsem samozřejmě moc rád, že jsem se do nominace dostal. Hrál jsem v obraně s Tomášem Rejtharem. Říkalo se o nás, že jsme dva buldoci, což jsme tedy byli. Začátek mistrovství ale pro mě byl těžký. Nehrál jsem moc dobře, postupem času se ale vše zlepšovalo. Perfektní byla parta v týmu, kterou jsme měli, celé mistrovství bylo i velmi dobře organizačně zajištěné. Ještě lepší ale byla divácká kulisa. Zažil jsem takovou kulisu v hokeji, když se už o něco hrálo. U hokejbalu ale člověka mrazilo v zádech. Silnou vzpomínkou je vítězný gól. Člověk v takové situaci vypne, běží se radovat a neví, co dělat dřív.

Martin Kadaně: Šampionátem byla v podstatě pokřtěna hokejbalová hala a obstála velmi, velmi dobře. Byť my jsme své zápasy hráli na plzeňském zimáku. Atmosféra byla fantastická celý turnaj, ale samozřejmě s posuny v play-off to gradovalo. Jak počtem diváků v hledišti tak samozřejmě s transformací z diváků na fanoušky. Hlasité fanoušky! A to pochopitelně hráče zavazuje k maximálnímu úsilí. Měli jsme velmi dobře seskládaný tým. V závěrečné nominaci na první pohled některá jména chyběla na úkor nominovaných. Stejně jako při letošním MS v hokeji dávala nominace smysl až v průběhu. V tomto směru bych vypíchl Michala Oliveriuse. Ten byl trnem v oku mnoha lidem z české hokejbalové komunity, ale konkrétně jemu připisuji lví podíl na zisku zlatých medailí.

V šatně byla správná chemie, atmosféra a vůle táhnout za jeden provaz. O to víc, když vývoj utkání není úplně ideální. Pochopitelně, úspěch netvoří jen ti na hřišti, ale i celý trenérský tým a nedílnou součástí úspěchu jsou ti méně viditelní. Kustodi, lékař a fyzioterapeut. Vzpomenu si i na finálový den. Myslím, že to byl mix pocitů. Radosti, že placka už je jistá, a obav, aby poslední zápas nebyla prohra. Každopádně vzrušení z toho, co bude. Když jsme před zápasem vyšli ze šatny, byli jsme nad naplněností haly v šoku. Úžasné! Vždyť na tohle nejsme zvyklí. V ochozech byly tisíce freneticky povzbuzujících. A perličkou na závěr byl gól kapitána v prodloužení. Totální euforie na ploše i v hledišti!

Po předání medailí a poháru jsme odjeli na hotel dát si zasloužený řízek a salát. Myslím, že to bylo rychlejší, než na nádraží, když vám za pár minut odjíždí vlak. Rychle do autobusu a hurá do centra mistrovsky slavit. Přesouvali jsme se z podniku do podniku a všude byli středem pozornosti. Nezapomenutelné okamžiky, o to víc, když jste "doma" a potkáváte mnoho známých, také slavících. Ještě několik dnů po skončení mě cizí lidé poznávali na ulici. Naštěstí tohle odeznělo i s euforií z celého šampionátu a zůstaly jen krásné vzpomínky. Nejsilnější z nich je jednoznačně medaile na krku v podkresu We Are the Champions uprostřed hřiště v "plném domě" se slzami v očích, kdy si člověk uvědomí, že dosáhl maxima v tom co dělá a čemu obětoval víc než mnoho jiných. Stálo to za to!

Adam Roušal: Odehrál jsem jen dva zápasy, zbytek jsem strávil s legendárními fanoušky za bránou. Sledoval jsem s nimi i finále, pak jsem rychle naběhl do šatny, převlékl se do hráčských věcí a šel slavit. Z hřiště tak není moc co hodnotit, bylo mi devatenáct let…v tomhle věku, když jsem slyšel Šuliho hlášky, tak jsem se smál celý den. Pocítil jsem tehdy taky obrovskou sílu týmu. Poznal jsem hráče z úplně jiné stránky. Třeba Michala Trčku, který mi jako protihráč vždycky štval, na MS se to otočilo. Od starších hráčů se dalo hodně naučit, třeba od Michala Oliveriuse. Oslavy byly parádní. Pamatuji si, když jsme naběhli na plzeňské náměstí, na něm jen pár asijských turistů a ti nechápali, co se děje.

Ondřej Kejř: Vždy, když si na to vzpomenu, hned mi naskočí husí kůže. Na to, co se v Plzni událo, co jsme dokázali i jaká byla atmosféra v zaplněné hale. Byl to úžasný šampionát. Lidé nás ve městě někdy i poznávali (úsměv). Připadali jsme si jako profesionální sportovci. Musím říct, že bylo neskutečné, jak celý šampionát po organizační stránce šlapal. Byl jsem na více MS a musím uznat, že v Plzni to byl TOP! Za to lidem, kteří se o organizaci zasloužili, patří obrovský dík a uznání. Všechno do sebe zapadlo a vyústilo ve zlatou tečku. Jeden z nejsilnějších momentů byl, když kapitán Petr Novák vstřelil zlatý gól a všichni jsme naskákali na hřiště a běželi se radovat. Ale nejvíc pro mě znamenalo stát pak na modré čáře a zpívat českou hymnu. To byla obrovská čest. Na to do smrti nezapomenu. Vyhrát titul mistra světa, a ještě před domácím publikem, je asi nejvíc, co může sportovec dokázat. Bylo to nejkrásnější období v mé hokejbalové kariéře.

Jan Beránek (kustod týmu): V podstatě celý turnaj byl veliký zážitek, stejně tak oslavy a emoce okolo. Musím se přiznat, že jako aktivní hráč našeho A-týmu jsem vůbec nečekal, že si mistrovství v roli kustoda takhle užiju.

A co bylo dál?

Pokračování kariér plzeňských mistrů světa nabídlo rozličné příběhy. Petr Šulan v plzeňském dresu odchytal plnohodnotně pouze nadcházející sezónu 2009/10 a pomohl ke stříbrným medailím. Poté se začal naplno věnovat práci kustoda a maséra u hokejových Indiánů. Díky své píli v současné době plní tuto pozici také u hokejového národního týmu, se kterým se letos opět stal mistrem světa. Šulan se krátce vrátil mezi mečouny na play-off 2016. Plzeňský tým tehdy vyhrál základní část, sezónu skončil s bronzem. Na hokejbalovou minulost v klubu nyní navazují jeho synové.

Martin Výborný pokračoval v hokejové kariéře. Zlatý zápas proti Indii byl jeho posledním zápasem v nejvyšších hokejbalových kruzích. To Martin Kadaně i po mistrovství plnil roli ústředního plzeňského obránce. Další pokračování kariéry ale výrazně přibrzdila zranění. V sezóně 2012/13 přidal pouhé dva duely a hráčskou kariéru v extralize uzavřel. V letech 2022-2023 působil v trenérském týmu plzeňského Áčka. V sezóně 2012/13 se s extraligovou kariérou loučil také Kadaněho dlouholetý parťák z obrany Jan Beránek.

Po plzeňském mistrovství se v reprezentačním týmu usadil Adam Roušal, V roce 2011 přispěl k obhajobě titulu světových šampionů v Bratislavě. Následující podzim odešel do Švýcarska, kde v barvách Martigny a Oberwilu posbíral řadu úspěchů. Do plzeňského dresu se vrátil v sezóně 2018-19 a pomohl k zisku bronzových medailí. Také Roušala ale opakovaně trápily zdravotní problémy s kolenem, které mu mimo jiné nepovolily další reprezentační starty. V průběhu letošního ročníku Roušal změnil působiště a přešel do mistrovského Kert Parku.

Zranění zkrátila také kariéru Marka Lendla, který má spolu se Šulanem doma také zlato z juniorského šampionátu 2002. Šikovný centr, který prokazoval jak ofenzivní, tak defenzivní kvality, po návratu do plzeňského dresu nosil kapitánské céčko v sezóně 2011/12. V necelých třiceti letech šlo o jeho poslední sezónu v extralize. V letech 2015-2016 asistoval Tomáši Semerovi jako trenér juniorů.

Zato Ondřej Kejř hrál v plzeňském dresu nejvyšší soutěž až do devětatřiceti let. V reprezentaci přidal zlato z roku 2011 a stříbro z roku 2013. S krátkými přestávkami za mečouny nastupoval až do sezóny 2021/22 a stal se bez pochyb jednou z nejvýraznějších postav klubu v historii. S A-týmem zažil tuhé boje v play-off, v poslední sezóně ale také boje o záchranu. Právě ve svém posledním zápase v extralize se rozloučil velice stylově. Při výhře 4:1 vstřelil hattrick. Hokejku pověsil na hřebík, výjimkou jsou akce pod hlavičkou kategorie Masters.

Jan Donauschachtl přidal v sezóně 2009/10 závěrečnou extraligovou sezónu v brance Dobřan. Po skončení aktivní kariéry se vrhl na trenérskou dráhu. V letech 2014-2018 působil jako asistent trenéra u mládežnických výběrů U18 a U20, rok poté absolvoval také MS v realizačním týmu seniorské reprezentace. V medailové sbírce má druhé hokejbalové zlato. V roce 2018 v kanadském St. John's se na něm podílel jako asistent trenéra u české dvacítky.