Letošní sezóna skončila ziskem bronzových medailí. Jak ji lze hodnotit s týdenním odstupem? Podzim byl trochu na houpačce, poté přišlo relativně povedené jaro.
Sezónu bych hodnotil asi kladně. Na začátku sezóny jsme si dali nějaký cíl, na podzim se nám jej úplně nedařilo plnit, na jaře jsme se ale zlepšili, začali fungovat jako tým a zaslouženě jsme dosáhli třetího místa.

Když se zaměříme na play-off, tak jste měli skvělý vstup do série s Hradcem, potom ale přišel útlum. Co se změnilo?
Je třeba si říci, že soupeři ve čtvrtfinálové a semifinálové sérii byli na jiné úrovni. V těch úvodních domácích zápasech s Hradcem jsme celkem jednoznačně vyhráli, potom zřejmě přišlo nějaké uspokojení. My jsme podcenili důležitost zápasů venku a podle toho to bohužel vypadalo. Pátý zápas čtvrtfinále byl boj, my jsme ale věděli, že zkrátka nemůžeme prohrát. Díky bohu to tak dopadlo. Kladno je soupeř, který pravidelně hraje play-off a umisťuje se vysoko. Začínali jsme na jejich hřišti, což byla samozřejmě nevýhoda. Bohužel jsme na venkovních hřištích pokulhávali pravidelně během sezóny. V prvním zápase nám utekl začátek, ten druhý byl už z naší strany o něco lepší, ale stále tam objevovaly věci, co byly třeba doladit. Nakonec jsme se vše snažili dohnat třetím zápasem, kde jsme věděli, že musíme hrát na sto procent, ne-li víc. Bohužel ani štěstí nebylo naší straně a prohráli jsme. Celkově třetí místo ale beru pozitivně.

Pro tebe byl třetí semifinálový duel posledním v dresu plzeňského A-týmu. V klubovně jsi pak ohlásil konec kariéry. Je to rozhodnutí, které v tobě zrálo delší dobu? Kdy se stalo definitivní?
Určitě to nebylo rozhodnutí ze dne na den, přeci jen hokejbalu se věnuji nějakou dobu. Mám práci, která je poměrně časově náročná, bývám v zahraničí na delší dobu a dost se mi tento čas kryje s hokejbalem, obzvlášť s přípravnými obdobími. Posledních pár let tak už fyzická příprava nebyla legrace. Navíc očekáváme třetího potomka…něco zkrátka muselo z kola ven. Děti pryč nepošlu, z práce neodejdu, takže z toho takhle vyšel hokejbal.

Užíval sis zápasy o to víc, nebo vše probíhalo standardně?
Těšil jsem se na každý zápas, skoro každý mohl být poslední. Chtěl jsem si tedy ještě dobře zahrát, aby bylo na co vzpomínat. Pro mě byl pátý zápas s Hradcem velice příjemný, a i když to s Kladnem nebylo úplně ono a nevyhrálo se, tak dle mého jsme podali dobrý výkon. Samozřejmě, že konec mě mrzí. Myslel jsem si, že konec budu snášet trochu líp. Zatím je jen týden po sezóně, přesto volný čas je teď trochu zvláštní, budu jej muset vyplnit něčím jiným. Na hale se ale potkávat budeme. Samozřejmě se chci jezdit dívat na zápasy, děti navíc brzy dorostou do věku mladších žáků…

Precizní forsbergovku Jiří Kavalír předvedl i v loňském utkání s Pardubicemi.

Týmu budou chybět tvé zkušenosti například při samostatných stříleních. Letos jsi rozhodl zápas na Kladně v základní části, přispěl si důležitým gólem k vítězství v pátém čtvrtfinále. Vždy jsi volil forsbergovu kličku. Vybavíš si, jak dlouho ji používáš? Byla vždy takhle úspěšná?
Přesně nevím. Jednou jsem ji vyzkoušel a vyšlo mi to, myslím, že to bylo na turnaji v Novém Strašecí (srpen 2017 – pozn. red.). Nebylo to ani tak, že bych ji nějak piloval. Když jsem nájezd jel, pokaždé mi klička vyšla. Říkal jsem si, že bych se tím mohl trošku odlišit, což se asi povedlo. A zkušenosti? Tým je pořád velmi mladý a je v něm spousta střelců, kteří zatím spí a jen se čeká, až se probudí.

Co ještě můžeme prozradit je to, že jsi jako jeden z minima hráčů v extralize používal „po staru“ klasické holenní chrániče. Bylo to důsledkem nějakého předchozího zranění, šlo o prevenci, nebo tě prostě nechytl fenomén odlehčování výstroje?
Když jsem začínal, tak se hrálo v hokejových chráničích, což mi z dnešního pohledu přijde šílené. Nicméně v deváté třídě jsem měl krev v koleni, po tom, co mi jeden dobrák po odpískání dohrál a já na něj spadl. To jsem chrániče zrovna neměl. Od té doby bych na hřiště bez chráněného kolene nevlezl. Co se týče celkového odlehčování…asi chápu myšlenky těch, kteří si vezmou jen fotbalové holeně, že mají pocit, že jsou rychlejší. Od určitého věku je ale pro mě přednější zdraví, než půlkrok navíc. Podle mého to ale je jen o pocitu. Malas například také hraje s klasickými chrániči a nepřijde mi, že by běhal pomalu. A popravdě jsem hodně rád, že tyhle chrániče mám, když jdu do střely. Nechtěl bych přijít o nohy. Já smekám před těmi, co to mají jinak, protože to je odvaha. Nevím, zda chytrá nebo ne, ale z mého pohledu prostě ne. Já mám kolena rád chráněná.

Ohlédněme se do tvých začátků. Kdy a pod jakým trenérem jsi s hokejbalem začínal?
Já jsem začínal asi v deváté třídě. Byla to kategorie starších žáků nebo dorostu. Trénoval nás Jirka Vach, pak také Áda Kurta. V mládeži se to tehdy ale dost střídalo. Co můžu říct je to, že za mě mládežnické kategorie rozhodně neměly takové proporce jako dnes. Hokejbal se v tomto ohledu ohromně posunul. Tehdy jsem se v mládeži potkal s velkou spoustou kluků, které potkávám dodnes. Ať už hrají hokejbal nebo ne. Napadají mě Lukáš Markvart nebo Martin Štrunc, kteří ale skončili. Z těch, se kterými jsem začínal, ale v klubu dnes není snad nikdo. V tomto ohledu byla poměrně vysoká úmrtnost. My jsme hráli v teplákách s tohoskami, na asfaltu, každý míček byl jinak chlupatý, jinak těžký. Byl to opravdu takový specifický sport. Dnes je na většině hřištích plast, změnil se míček. To dalo hokejbalu nádech, který se dá prezentovat široké veřejnosti a mohl by se jí líbit.

Po celé roky jsi nastupoval na pozici obránce. Existoval někdo z útočníků, koho bylo vyloženě za trest bránit? Ať už se bavíme o spoluhráčích nebo protihráčích.
Můžu obecně mluvit o rychlých hráčích. Dříve bylo více silové pojetí. V týmech nebyli hráči jako Martin Kunzmann, žádní takový rychlíci. Všichni měli 90-95 kilo a hrálo se více do hokejky a tvrdě u mantinelů. Teď se hraje úplně jinak. Jmenovitě nevím, kdo by mi vadil. Spíše mi vadí útočníci, kteří nemají smysl pro fair-play. To, že mi někdo „udělá“, to se stane. Za ty roky bylo také několik zákroků, ať už na mé spoluhráče nebo na mě, které byly za hranou. Takové hráče nemám rád.

Foto extraligových šampionů z roku 2005.

V roce 2005 jsi byl členem mistrovské party. Jak na mistrovskou sezónu vzpomínáš, co se ti vybaví?
To byla moje první sezóna v Áčku. Sezóna byla zajímavě nastavená od začátku. Přišli k nám dva kluci z Moravy. Když poprvé trenér přišel do kabiny, rovnou jsme si řekli, že titul chceme vybojovat. Pocit, co jsem teď lehce měl na jaře u letošního týmu, jsem tehdy měl celou sezónu. My jsme soupeře neporáželi, my jsme je přejížděli. Play-off se sice hrálo na více zápasů, je to ale samozřejmě jiné než v základní části. Nakonec jsme jej dotáhli do vítězného konce a bylo to veliké. Musím říct, že pocity mám trochu smíšené. Přeci jen jsem byl mladý, takové vítězství si člověk asi užije více v pozdějším věku. Na tu dobu ale rád vzpomínám. Měli jsme různé týmové akce, které jsou nezapomenutelné a zúčastnění se o nich baví dodnes, když se potkají.

Co ty a národní tým? Ještě loni v červnu jsi byl členem širšího kádru reprezentace a zúčastnil ses kempu na Kladně. Byla reprezentace tím, kam si směřoval nebo si o ní nějak více nepřemýšlel?
Abych pravdu řekl, reprezentace se současným vedením a složením pro mě není zajímavá. Ani nemám takové ambice. Přeci jen mám rodinu. Když jsem byl na loňském srazu, tak to bylo fajn a užil jsem si to. Zároveň si ale myslím, že na to aby byl člověk v reprezentaci a byl tam platný, musí hokejbalu dávat mnohem víc, než co jsem schopen já nabídnout. Času máme všichni stejně a já jej musím dělit mezi práci a rodinu.

Když se ohlédneš za celou kariérou, panuje spokojenost nebo si v sobě neseš nějaký rest, u kterého je škoda, že nedopadl lépe?
Mrzí mě jedna věc...a to ta, že tahle sezóna nepřišla třeba o dvě sezóny dříve. Z posledních dvou/tří sezón jsem prostě neměl dobrý pocit. Utvrdily mě v přemýšlení o konci, že mě to nebaví tak jako dřív a nemá to pro mě moc smysl. Kdyby tahle sezóna byla dříve, tak věřím, že bychom titul urvali. Teď odcházím od týmu, který dle mého názoru bude horký kandidát na prvenství. To se ještě uvidí, možná, že se mýlím. Konečné rozhodování mi to zase naopak neulehčilo.