Před měsícem jsi byl členem reprezentace ČR na světovém šampionátu v Pardubicích. Jsou vzpomínky stále čerstvé?
Vzpomínat, vzpomínám a je to příjemné. Neřekl bych ale, že jde o něco čerstvého. Mistrovství je pryč a teď je na řadě trocha oddychu od hřiště i hokejky a hlavně čas na jiné příjemnosti, než opět začne nový cyklus přípravy na extraligu 2017/2018.

Pojďme ještě k nominaci. Poslední velké herní měření sil měl národní tým v březnu v Plzni. Věřil sis v tu dobu, že se Tvé jméno objeví mezi hrstkou vyvolených?
Když se tak k tomu vrátím, bylo skvělé vidět, že o mě reprezentační trenéři ví, ale na finální nominaci jsem neměl vůbec pomyšlení. Bylo to ještě daleko a mohla se stát spousta věcí, takže ta hrstka vyvolených bylo spíš jen mé přání, pro které jsem se snažil dělat maximum.

Není žádným tajemstvím, že mnoho tvých spoluhráčů si muselo nadělávat směny v práci, brát dovolené či složitěji organizovat studentský program. Jak to bylo v tvém případě?
Já spadal do skupiny se složitějším studijním programem. Mistrovství se odehrávalo přesně v termínech zkoušek, které jsem měl absolvovat. Naštěstí jsem narazil na hodné a chápající profesory, kteří mi dali možnost náhradních termínů až po skončení celého turnaje. Všechny potřebné předměty jsem musel udělat během osmi dnů, takže po fyzicky náročném hraní přišlo psychicky náročné zkoušení (smích).

Pardubický šampionát byl pro tebe premiérové v roli hráče. Navázal jsi tak na svého bratra Jiřího, který se zúčastnil předešlého MS v Zugu. Měli jste tak společně s dalšími nováčky Barnošákem, Březinou, Fejfarem, Peschoutem a Švandou nějaké speciální povinnosti?
Abych pravdu řekl, tak jsem byl připravený dělat automaticky vše, co většinou dělají mladší hráči v plzeňském Áčku, ale nic takového nebylo potřeba. Nešlo totiž o nic neobvyklého. Nějaké to pití na tréninky, sbírání míčků nebo jiné úkoly. O službu se většinou hrálo během tréninků než, aby nám někdo dané úkoly přidělil. A velkou zásluhu měli kustod a maséři, pokud šlo o přípravu potřebných věcí na zápasy.

Dovol ještě jednu otázku směrem do kabiny. Kdo v ní byl nejvíce slyšet a komu patřila role baviče? A zapojil se do legrácek také realizační tým?
Podle mě byl nejvíce slyšet Pospa (Jan Pospíšil) jako vrchní bavič, společně s Rejtym (Tomáš Rejthar) a Čéďou (Michal Dědič). Ale jakožto největší hecíř byl rozhodně nejvíc slyšet Břízka (Ondřej Březina). Přál bych každému slyšet ty opravdu byly opravdu povzbuzující perly (smích). Samozřejmě realizační tým nikdy neváhal a při každé příležitosti se všichni zapojili do odlehčení atmosféry.

Všechny zápasy jsi odehrál po boku Tomáše Rejthara, své místo jsi měl také v přesilovkové formaci. Působil jsi velmi sebevědomým dojmem. „Nesemlela“ tě vysoká návštěvnost a hlasité publikum?
Vedle Rejtyho jsem působil už od soustředění v Plzni a jsem rád, že to tak bylo i na mistrovství. Já si úplně sebevědomě nepřišel, ale snažil jsem se hlavně neudělat nějakou chybu. Když mi k tomu samozřejmě něco vyšlo, tak jsem byl nadmíru spokojený. Divácká kulisa byla úžasná. Pro mě to bylo něco neuvěřitelného. Z extraligy tohle neznám a nedá se na to nijak připravit. Cítil jsem, jak nás plný stadion žene k vítězství každý zápas. Jediným problémem byla pak komunikace na hřišti, která nebyla zcela realizovatelná. Prostě mi nešlo překřičet sedm tisíc diváků.

V prvních dvou zápasech ses gólově prosadil. Přicházelo ti hodně zpráv a gratulací?
Pár zpráv a gratulací přišlo to je pravda a byl jsem za to moc rád, ale nějak jsem to úplně nevnímal. Na hřišti jsem měl obrovskou radost, když jsem dal gol, ale po zápase jsem už jen vnímal to, že jsme vyhráli a bylo fajn na tom mít i nějakou zásluhu.

V základní skupině jste vyjma nešťastného zápasu s USA (porážka 2:3 po samostatných stříleních), který znatelně ovlivnily chyby rozhodčích, neměli jediný zádrhel. Poté jste se ale ve čtvrtfinále natrápili s Indií. Jaký byl zápas z tvého pohledu?
Šlo o velmi těžký zápas. Indové jsou velcí atleti a podle toho ta hra i vypadala. Hrálo se často stylem nahoru dolů a síly ubývaly. Postupně se z atletického způsobu hry přecházelo na taktický a ani jeden tým nechtěl udělat chybu. Bohužel my jsme udělali chybu první a na střídačce zavládlo ticho. Trenéři nám po obdržené brance řekli, že není nic ztraceno a máme na to ještě zabojovat. Postupně se začal ozývat hráči po hráči a jeden povzbuzoval druhého až se to začalo projevovat i na hřišti. Svou bojovnost jsem přetavili v obrovský tlak a získali vedení na svou stranu a mohli jsme se radovat z postupu do semifinále. Myslím si, že takový obrat jsem zažil poprvé.

Poté přišlo semifinále se Slovenskem. Fantastický hokejbal, hra nahoru-dolu, nejvyšší návštěva v historii, pěkná porce smůly v podobě tří nastřelených brankových konstrukcí a porážka 1:0 po samostatných stříleních. Jak probíhal výběr pěti nájezdníků a jaká panovala nálada na střídačce před rozhodující částí?
Zápas se Slovenskem byl pro mě nejvypjatějším, který jsem kdy hrál. Oba týmy tak moc chtěly a tak moc bojovaly. Nám jen chyběla ta trocha štěstí, které nakonec měl soupeř. Jak se vybírali hráči, kteří pojedou nevím, jelikož jsem stál na druhém konci střídačky a okusoval si nervózně nehty. Co se týče nálady, byla neuvěřitelně napjatá. Troufám si říct, že jsme všichni věřili v postup a snažili jsme se myslet pozitivně a povzbuzovali jsme jednotlivé střelce. Ale jak již bylo řečeno, nám štěstí scházelo a soupeři ne.

V souboji o bronz česká reprezentace porazila Řecko, stejně jako před dvěma lety. Tentokrát to bylo vítězství 4:3. Předpokládám, že bylo hodně těžké se na zápas připravit po psychické stránce…
Den před zápasem s Řeckem nás potkala velká rána. Ano, bylo těžké to jen tak pustit z hlavy. Na druhou stranu pořád tam ležela jedna medaile a bylo o co hrát. I bronz je cenný kov a z mistrovství světa? Ne každý ho má, takže jak nám řekli trenéři: „Včerejšek je pryč a dneska tu vyhrajem.“ Na hřiště se šlo s jediným cílem, vyhrát a společně si ten poslední zápas užít. A to jsme, i přes pár dramatických chvilek, zvládli.

Proběhly nějaké oslavy zisku bronzových medailí? Přeci jen pokladník Jan Pospíšil musel mít v kase nemalou částku, i díky velice dobré medializaci celého mistrovství…
Oslava samozřejmě hned proběhla a každý si ji hradil sám ze svého. Peníze, které totiž byly vybrány na pokutách jsme jako celý tým darovali malé Elišce na její léčbu.

Když se na MS podíváš zpětně. V čem byla největší síla českého výběru a co vás naopak trápilo?
Ze statistik byl tým velmi silný v počtu vytvořených šancí, ale zároveň nás trápila koncovka, která rozhodně neodpovídala počtu střel. Co se týče rychlosti, jsou v dnešní době všechny týmy dost vyrovnané. Možná jen v organizaci hry bylo občas vidět, že máme navrch, například proti Itálii a o něco méně proti Švýcarsku.

Závěrem se zeptám co je pro tebe tím nejsilnějším momentem v souvislosti s Pardubicemi 2017, na co budeš vzpomínat do konce života?
Už jen to, že jsem se poprvé mohl zúčastnit, je velmi silný moment, ale popravdě, tím nejsilnějším byl asi první vstřelený gól proti Švýcarsku. To jak několik tisíc diváků skanduje vaše jméno je nepopsatelné a bude to v mé paměti schované napořád. Ale i jeden nešťastný moment ve mně zanechává vzpomínku a to je vyřazení proti Slovensku, které mě stálo pár slz. Smutný moment, ze kterého lze v budoucnu čerpat a bojovat o to víc, aby se to nemuselo opakovat.