Neměnil bych, ohlíží se za angažmá v Grenchenu obránce Michal Slanec

O uplynulém víkendu se do Plzeňského dresu vrátili Michalové Slanec a Průcha. Oba medailisté z extraligy a z juniorských i seniorských šampionátů. Prvně jmenovaný naskočil do obou duelů. V rozhovoru přibližuje jak se celá situace ohledně jeho návratu ze Švýcarska má. Na úplný návrat si totiž fanoušci musejí ještě chvíli počkat.

Michale, o víkendu jsi odehrál v plzeňském dresu dva duely. Dres s mečounem jsi oblékl po třech sezónách ve švýcarském Grenchenu. Jak se vůbec rodil tvůj návrat do Plzně?
Myšlenka na návrat přišla někdy letos v únoru, kdy jsem zvažoval, jestli chci zde pokračovat, ať už z životního nebo sportovního hlediska. Ale úplný návrat to ještě není, ten přijde až po novém roce. Jsem domluvený, že ve Švýcarsku zůstanu do konce roku. Mám zde ještě pracovní povinnosti a také nějakou rozjetou spolupráci s Grenchenem.

Kabina se během zmíněných dvou sezón poměrně obměnila. Sledoval jsi na dálku počínání Plzně v extralize? S kým z týmu jsi byl nejvíce v kontaktu?
Samozřejmě, že sledoval, asi ne úplně všechny zápasy, ale přehled jsem měl. V největším kontaktu jsem byl asi s Kráčim a Krchym.

V rozhovoru před odjezdem do Švýcarska jsi mluvil o tom, že se těšíš na novou výzvu. Splnila tato tříletá výzva tvoje očekávání? Jaké bylo angažmá v Grenchenu po sportovní i životní stránce?
Já si myslím, že naprosto splnila. Člověk poznal trošku jiný život, jazyk, kulturu a podobně. A co se týče Grenchenu, tak si nemůžu stěžovat. Klub funguje výborně, jsou zde super lidé. Je to jako jedna velká rodina a já jsem rád, že jsem trefil zrovna Grenchen. Neměnil bych.

Nyní máš za sebou dva zápasy v české extralize, kde ses musel popasovat i s obměněnými pravidly. Můžeš v krátkosti porovnat švýcarskou a českou nejvyšší soutěž, kde jsou největší rozdíly?
Největší rozdíl? Těžko hodnotit, ale asi v taktické připravenosti hráčů. Je to tady (ve Švýcarsku) takový hurá hokejbal sem a tam. Řekl bych, že je to trošku pozůstatek ze hry 4 na 4.

Ze dvou zápasů jste získali čtyři body. Mohl bys duely zhodnotit po týmové a osobní stránce?
Po týmové stránce bych řekl, že jsme měli vyhrát i v Ústí. Měli jsme je na lopatě a sami jsme je pustili zpět do zápasu. Po té osobní řeknu jen, že to nebylo ideální. Mám před sebou ještě hodně práce si zpátky navyknout na úroveň, taktiku, povrch...

V obranném páru jsi většinou nastupoval s mladými obránci Tomášem Ulčem a Jakubem Šmucerem, kde jsi plnil roli zkušenějšího beka. Snažil ses s mladými beky hodně mluvit?
Určitě, komunikace na hřišti je velice důležitá.

Ty sám jsi v A-týmu začínal před deseti lety. Pamatuješ si, s kým si nastupoval nejčastěji? Jak jsi ty zpracovával rady či výhrady od starších kolegů?
Co si tak pamatuji moje začátky, tak jsem snad první tři sezóny hrál vzadu jen s Mariánem Juráčkem. Ten je skoro o 20 let starší, takže tam nebylo na výběr nic jiného, než držet pusu a krok (úsměv). Ono si to časem sedlo...

Během oněch deseti let se změnil i hokejbal v České republice. Obměnila se téměř všechna extraligová hřiště, výstroj vypadá jinak. Spousta starších hokejbalistů mluví o tom, že dnes je hokejbal úplně jiný sport, než dříve. Souhlasíš s nimi?
Určitě. Hokejbal za tu dobu, co jsem začal, prodělal ohromný progres. Je rychlejší, přesnější, klade určitě větší nároky na hráče. Já začínal hrát s hokejovými chrániči holení. Vypadalo to jako rytířská zbroj, a dnes se hraje s fotbalovými chrániči. Je jedině dobře, když se tenhle sport bude pořád vyvíjet.