Martin Kadaně: Teď mám čtyři týdny na rozmyšlenou

Byl to okamžik, kdy se mu mohl změnit celý život, nakonec snad vše dobře dopadlo a první podezření na zlomeninu obratle se nepotvrdila, přesto je Martin Kadaně stále v šoku. Situaci, kdy byl v 5. minutě utkání Hradec Králové - Plzeň tvrdě atakován u mantinelu, má pořád v hlavě. Nyní může minimálně na čtyři týdny na hokejku a míček zapomenout. Nejen o tom, co bude dál, hovoří plzeňský kapitán v obsáhlém rozhovoru.

Různé popisy a nepřímé informace o situaci z páté minuty utkání Hradec Králové – Plzeň prolétly hokejbalovou veřejností. Jak byste popsal moment, který předcházel vašemu zranění?
Měli jsme přesilovku, dobíhal jsem pro vyhozený míček s tím, že jsem viděl, že mám za sebou hradeckého Kubeše. Znám jeho herní styl a snažil jsem se na souboj připravit, nicméně v momentě, kdy hráč odehrává míček, není možné, aby byl plně připraven na tvrdý atak u mantinelu. To, co jsem předpokládal, se stalo, ale nedokázal jsem s tím nic udělat. Přišel tvrdý náraz a ostrá bolest v okolí páteře.

Co pak následovalo?
Za pomoci spoluhráčů a rozhodčích jsem se dostal na střídačku, kde mne položili a hned jsem věděl, že minimálně v zápase končím. Už v té době jsme měli jen pět obránců, takže to byla pro tým další komplikace, já ale prostě pokračovat nemohl. Šel jsem předčasně do sprchy, vysprchoval se a vrátil jsem se ke střídačce.

Takže vlastně nic nenasvědčoval tomu, že by mohlo jít o vážné zranění?
Absolvoval jsem cestu autobusem z Hradce do Plzně s tím, že mne záda bolí, ale dá se to překonat. Až poté jsem radši šel na pohotovost, abych měl klidné spaní, že nemám nějaké vážnější zranění, protože jsem se nedokázal zhluboka nadechnout.

Místo uklidnění však přišla nepříliš pozitivní zpráva...
Po zhlédnutí rentgenových snímků mi doktor oznámil, že devátý obratel je zlomený. V tu chvíli se mi hlavou honila spousta myšlenek. Počínaje tím zákrokem, přes uvědomění si, co všechno může následovat. A to hlavně z hlediska pracovního a rodinného života. Už takhle mi chybí čtrnáct dní do konce rehabilitace po zlomenině zápěstí, ze kterého jsem se po operaci léčil od listopadu. První představa, že všechno začíná nanovo, byla naprosto deprimující.

Takže místo cesty domů k rodině jste musel zůstat v nemocnici?
Přesně tak, okamžitě si mne tam nechali. Při ranní vizitě mi pak chirurg, který mi v minulosti spravoval koleno a zápěstí nastínil možné varianty. V případě posunu a snížení obratle by mohlo dojít k poškození míchy, což znamená částečné ochrnutí. To byl nejčernější scénář. Další varianty už byly v uvozovkách lepší. Tedy šestitýdenní fixace v korzetu a následná rehabilitace.

Nejhorší předpoklady se naštěstí nepotvrdily a následující vyšetření prokázala, že se o zlomeninu nejedná. To vám musel spadnout kámen ze srdce...
Nejhorší bylo čekání od vyšetření po chvíli, než přišel doktor s výsledky z konzilia, na kterém se shodli, že se o zlomeninu nejedná. Zpráva, kterou mi sdělil, mne v pozitivním slova smyslu šokovala. Nešlo o zlomeninu, ale jen o pohmožděnou páteř a žebra. To byla obrovská úleva. V tu chvíli jsem myslel hlavně na rodinu a práci.

Teď už jste z nemocnice doma. Jak dlouho bude trvat úplná rekonvalescence?
I přes pozitivní zprávy mi doktor naznačil, že má páteř není v úplně ideálním stavu. Na rovinu mi řekl, abych s vrcholovým sportem skončil. Doporučil mi klidový režim minimálně na čtyři týdny. To považuji za dostatek času popřemýšlet, zda kariéru úplně ukončit, částečně ukončit nebo pokračovat dál.

Letošní sezóna je z vašeho pohledu opravdu smolná. Je to již, jak jste zmínil, druhé zranění, které vás vyřazuje na delší dobu ze hry. Je i tohle faktor, který hraje ve vašich úvahách důležitou roli?
Určitě. Přestože hraji extraligu šestnáctou sezónu a hokejbal mám hodně rád, jsou v životě jiné priority. Hlavně rodina. Jedna věc je, že nemohu hrát, což mne sice štve, ale daleko podstatnější je, když nemohu chodit do práce a starat se o rodinu.

To je asi největší úskalí amatérského sportu. Na hráče je neustále vyvíjen vyšší tlak, co se týče výsledků, ale hokejbal nikoho neživí...
Nemyslím si, že je to doménou amatérských sportů, ale třeba u hokejbalu je to markantní v tom, že každý máme svou práci a pokud se něco takového stane, je to obrovská komplikace do osobního života. Mohou přijít následky, které si při hře ani neuvědomíme.

Bohužel v téhle sezóně to nebyl první podobný zákrok. Jeden nepříjemný moment jste si prožil při domácím utkání s Letohradem, kdy velmi špatně skončil hostující Tomáš Friml. Byly si obě situace podobné?
Obecně platí, že pokud budou hráči chodit do soubojů bez rozmyslu, bude docházet k podobným zraněním i nadále. Hráč, který odehrává míček a je v blízkosti mantinelu, nemůže odolat tvrdému ataku, to prostě nejde. Tohle by si měli atakující hráči uvědomit. Bohužel podobných zákroků na hřišti přibývá, proto jsem se snažil rozhodčí jako kapitán před každým zápasem upozornit, aby tyto situace tvrdě trestali. Ani v jednom ze zmiňovaných případů žádný výraznější trest nepřišel, což je prostě špatně.

Není to ale spíš o úctě vás hráčů k sobě navzájem?
To je samozřejmě pravda. Těžko si představit, že kolem sebe budeme chodit v rukavičkách, ale na druhou stranu bychom měli znát hranici, přes kterou už nejde jít. Pak můžou nastat situace podobné té, co se stala mně, a už to nemusí být s dobrým koncem. Nechci strašit, ale zdraví máme jenom jedno. Když si uvědomím, na jak tenkém ledě se při podobných atacích nacházíme... Může dojít k opravdu vážným zraněním a to, co se stalo mně a Tomáši Frimlovi, bych považoval za důrazné varování. Hráči by neměli v touze po vítězství zapomínat na to, že se jedná jen o sport, a měli bychom si vážit zdraví svého i protihráčů. Zároveň by ale rozhodčí měli podobné zákroky tvrdě trestat, protože oni zápas řídí a mají ve svých rukách tvrdost jednotlivých utkání.

Proč tedy nejsme svědky vyšších trestů, zvláště pak, když dojde ke zranění?
Sám se ptám, jak je možné, že za protest, i když sprostý, hráč dostane stop na několik zápasů a zranění protihráče, třeba i neúmyslné, zůstane bez dalších postihů. Už to naznačuje, že je něco v nepořádku. Jsem rád, že komise rozhodčích umožnila klubům hodnotit jednotlivé výkony a dát tak zpětnou vazbu, aby rozhodčí věděli, že někdy chybují. Samozřejmě těžko rozlišit, kdy jde o úmysl nebo o těžko posouditelný moment. Jsem si vědom, že na hřišti chybují hráči i rozhodčí, ale některé věci jsou pro mne nepochopitelné a neustále se opakují. Nevěřím tomu, že jsou to problémy neodstranitelné.

Jaké je tedy řešení? Jak podobným minelám předcházet? Vždyť asi nejde o to, že by sudí situace neviděli...
Těžko říct, do hlav jim nevidím, ale některé situace by měly být řešeny nekompromisně bez ohledu na míru úmyslu a zavinění. Rozhodčí by měli dělat vše pro plynulost zápasu, ale hlavně pro zdraví hráčů, to musí být nejdůležitější.

Nepříliš radostné téma bychom mohli přece jen uzavřít trochu veseleji. Kdy vás zase uvidíme běhat po hokejbalovém hřišti?
Mám čtyři týdny na rozmyšlenou. Rozhodnutí nehodlám uspěchat. Teď budu klukům fandit z tribuny, co bude dál, je ve hvězdách. Nejde jen o fyzickou kondici, ale po těch mnoha sezónách musím reálně přemýšlet o konci kariéry i bez této nepříjemnosti.

To není radostný konec, nešlo by to jinak?
Tohle je realita. Třeba se vrátím na play-off, příští rok nebo už vůbec. Nechávám to otevřené, nechci dělat ukvapené závěry.