Adame, řekněte nám pro začátek, jak vás vůbec napadlo vyrazit do Irska a jak se v Irsku ty tři roky žilo...
Byl to vlastně nápad mé přítelkyně, odjeli jsme jsem na jaře roku 2006. Prostě jsme přijeli do Dublinu a začali si hledat práci. Skoro jsem neuměl anglicky, ale to, co jsem potřeboval, jsem se naučil rychle. Měl jsem štěstí a našel jsem práci, dalo by se říct, ve svém oboru, kterým je geodézie.

A jak jste se vyrovnal s tím, že jste po třech letech v A-týmu najednou odešel do země, kde lidé o hokejbalu nevědí vůbec nic?
Já už jsem ten rok neodehrál žádný extraligový zápas, protože jsem v zimní přípravě měl výron kotníku. A kotník jsem si podvrknul také v posledním přípravném utkání s Dobřany. Měsíc jsem byl doma, ale vůbec se to nehojilo a já nemohl hrát. Samozřejmě v Irsku hokejbal vůbec neznají a byl problém jim vysvětlit, co je to za sport. Vždyť oni neznají pořádně ani hokej. Až v posledním roce jsem hrál alespoň fotbal a chodil jsem na tenis. Třikrát jsem byl na in-line hokeji, ale ten jsem v Dublinu objevil až nedávno.

Takže jste asi na své kondici moc pracovat nemohl…
V prvním roce jsem alespoň posiloval, ale pak už mne to nebavilo. I když je pravda, že v Irsku jsou i zimní stadiony, jeden v Belfastu a druhý u Dublinu. Všichni se ale zajímají spíš o místní sporty. Hlavně hurling a fotbal, ale takový specificky místní – kombinace fotbalu a rugby. A tyhle sporty mají obrovskou prestiž. Nikdo nehraje pro peníze a hlavně každý smí hrát jen za město, kde se narodil nebo kde opravdu dlouho žije.

Co vás letos v létě přimělo k návratu?
Nemůžu říct, že by se mi v Irsku nelíbilo, ale přítelkyně už poslední rok nepracovala a říkali jsme si, že jakmile přijdu i já o práci, pojedeme domů. To se stalo, a tak jsem zase v Čechách.



Předpokládám, že jste z letiště nejel rovnou do hokejbalové haly...
To ne, ale je pravda, že Pepa Kadaně mi volal hned druhý den po příletu. Ale nemohl jsem se hned zapojit do přípravy. S přítelkyní jsme si řekli, že si po návratu dáme ještě dva týdny dovolené. Navíc předěláváme byt a pracovně jsem celý týden mimo Plzeň.

Nemohl jste tedy s týmem absolvovat letní přípravu. Cítíte, že vám právě fyzická kondice zatím v extraligových utkáních nejvíc chybí?
Pořád mne hrozně bolí nohy, protože není moc času na odpočinek. Ale třeba i dva víkendové zápasy se dají zvládnout. Přímo v utkání únavu necítím, ale pak mne bolí achillovky. Samozřejmě potřebuji zápasovou praxi, abych se do toho dostal. Naskočil jsem rovnou do zápasu s Mostem, což bez jakéhokoli přípravného utkání bylo těžké. Když tedy nepočítám dva zápasy za B-tým. Navíc jsme hráli v závěru na dvě lajny a já překvapivě zůstal mezi vyvolenými. Mé dosavadní výkony musí hodnotit hlavně trenér, ale sám se necítím špatně.

Tři roky jsou dlouhá doba, jak se mezitím podle vašeho názoru změnila kabina a jak samotná extraliga?
Ze současného kádru znám hodně kluků a myslím, že jsou pořád stejní. I parta je stejně dobrá jako před lety. Hrajeme jiný systém než předtím, ale jinak moc odlišností nevidím. Jen bych řekl, že je hokejbal více o atletice.

Ani samotná hala, kde teď hrajete a trénujete, v Plzni dlouho nestojí...
Samozřejmě možnost hrát uvnitř posunuje hokejbal úplně jinam. Kdyby takovou možnost měly, všechny týmy bylo by to ideální. Nemusíme se zajímat o počasí a o to, jak ovlivní trénink nebo zápas. Pro někoho je možná při přechodu z asfaltu nezvykem jiný povrch, ale to mi nevadilo. Já jsem prostě přišel rovnou do haly a součástí zvykání si byla i ta specifická plocha.

Zjednodušeně by se dalo říct, že stojíte na novém začátku. Jak byste definoval svůj sportovní cíl minimálně v právě probíhající sezóně?
Hlavně abych mohl pravidelně chodit na tréninky a zápasy a v zimě se naplno zapojit do přípravy. Pamatuji si titul z roku 2005 a rád bych pomohl nějakému podobnému úspěchu. Máme silný tým, tak by to mohlo dobře dopadnout.